Včera jsem našla své zápisky z doby před deseti měsíci.
Jsou o Zármutku, o Ztrátě, o Smrti. Jsou o Uvědomění. Jsou o cestě k Sebeodpuštění. Jsou o Lásce.
Jsou poctou mé babičce, která svůj poslední rok a půl žila u mě a se mnou.
9.6. 2020
Dnes nad ránem jsi odešla, babi. Schoulená do klubíčka, křehké vrásčité miminko, vrátila ses do dělohy Života. Cyklus se uzavřel. Zůstala tu po Tobě bolest nevyřčené něhy a zadržených objetí. Láska, která nekráčela k Tobě, teď zoufale bloudí v mém nitru. Chce udělat pohyb ven, není kam. Jenom se odráží od stěn vlastního neklidu. Láska, o které jsem ani nevěděla.
10.6. 2020
Často jsi volala mé jméno, babi. Příliš často. Celý dům byl naplněn mým jménem. Když jsem pak za Tebou přišla, ani si nevěděla, že jsi mě volala. Nebo si jenom chtěla vědět, jestli jsem doma. A za minutu zas. A zas. Vztekalo mě to. Dráždilo. Někdy jsem Tě nechala křičet bez odezvy. Teď bych dala všechny poklady světa za jedno Tvoje zavolání. A nic by mi nezabránilo přijít.
11.6. 2020
Sedím na Tvém invalidním vozíku. V naší kuchyni, kde jsi žila i umřela, babi. Zapaluji šalvěj, její dým stoupá v úzkém proužku vzhůru. Jako Tvůj Duch? Všude jsou známky života před Tvým úmrtím. Zašlé známky. Plesnivé jahody. Suché drobky chleba. Špinavé nádobí. Polštář s Tvou vůní. Nechci s tím hýbat. Ještě ne. Chci to zadržet. Zachytit kousky Tebe. Aspoň na chvíli.
12.6. 2020
Neviděla jsem, babi, nechápala, že jsi zase děťátko. Že se chceš už jenom dívat a nasávat život kolem. Že nemáš potřebu, chuť a snad ani sílu se do něho aktivně zapojovat. Zlobila jsem se, že se obracíš na druhé i s tím, co bys zvládla, že se nesnažíš, že se Ti nechce. Dnes bych Ti řekla: „Klidně se jenom dívej, babi, na to hemžení kolem. Už jsi udělala dost. Teď můžu já. Všechno má svůj čas. Všechno má své místo. Všechno je důležité a nenahraditelné v symfonii Života. A Ty jsi teď Ta, která se dívá. Ta, která odchází a laskavým pohledem hladí a žehná tomu, co opouští.“
13.6. 2020
Zaplavuje mě zármutek a staví mimo proud života. Je pomalý a těžký. Já jsem pomalá a těžká. Stále mě udivuje hloubka té bolesti, hloubka té ztráty, té lásky. Netušila jsem… Vzpomněla jsem si na První list Korintským: „Teď vidíme jen nejasně, ale potom tváří v tvář.“ Tváří v tvář Tvé smrti, babi, vidím, jaká si byla pro mne důležitá a jak moc mi chybíš.
14.6. 2020
Tolikrát jsem šla za Tebou, babi, s touhou být laskavá. A tolikrát jsem se na něčem zasekla. Že se jenom ptáš a sama nic neřekneš. Že se vyptáváš dokola na to samé. Že se mě ptáš: „Co říkáš?“, když jsem ticho, nic neříkám a nic nechci říkat. Že se pořád dotazuješ: „Kam jdeš?“, když nikam nejdu, jenom chci něco dělat ve své kuchyni, kde Ty bydlíš. Přehlédla jsem v Tobě svého Učitele. Mohla jsem se víc dívat na Tvou touhu po kontaktu než na dráždivou formu Tvých pokusů. Mohla jsem Tobě i sobě čerstvě zenově odpovědět pokaždé jinak na stejnou otázku. Přece vždycky někam jdeme a vždycky něco říkáme. I v čase mlčení ve své kuchyni.
15.6. 2020
Sekera Života vyťala Tvou jabloň, babi, z mé zahrady. Jeden jasný ostrý sek projel mým tělem a otřásl jeho základy. I když jsi byla stará. I když bylo zřejmé, k čemu putuješ. Na Smrt se nedá nikdy připravit.
16.6. 2020
Ležela jsi tu nehybná a chladná, babi. Spolu s mými dobrými záměry, které se nikdy neuskutečnili. Zemřeli dřív než obživli. Pláču nad Tebou i nad nimi. Nad sebou. Nad ztraceným časem. Nad rozporem mezi chtěním a konáním. Neuskutečněné chtěné nikdy nevkročí do říše Života. Zůstane nehybné a chladné.
17.6. 2020
Moje tělo chce mluvit o tom, že něco skončilo. Hlásat zlom a změnu. Oholila jsem si dlouhé husté vlasy. Můj život už není co býval. Dívám se do zrcadla. Ten obličej mě udivuje. Já je někdo jiný. Hledím na bolest ženy za zrcadlem. S odstupem, s jakým se nás dotýkají příběhy těch druhých. Je to snesitelnější než být zaplavena vlastní bolestí.
18.6. 2020
Dnes jsem to uviděla. Ve chvílích, kdy jsem Ti nedávala něhu a pochopení, babi, nezadržovala jsem z nadbytku, ale z nedostatku. Sama jsem hladově volala. Z hloubky vlastní osamělosti. Možná můžu mít soucit sama se sebou. Možná si můžu odpustit.
19.6. 2020
Vzpomněla jsem si na chvíli pár dnů před Tvým odchodem. Řekla jsi mi s velkou jasností a snad i smířením: „Už jsem blízko, moja.“ Nikdy předtím si takhle nemluvila. Seděla jsem u Tebe, držela Tě za ruku. Byly jsme si blíž než kdy jindy. Posvátná chvíle. Skutečné setkání. Proměna. Z nánosů podráždění se vynořila Láska. Zářila, nevědíce, že jí zbývá už jen několik dnů.
20.6. 2020
Měla jsem sen. Viděla jsem Tě, babi, jak tančíš. Velká červená sukně Ti vlála a Ty ses smála. Plná vášně, plná života. Nebo jsem to byla já? Zase jsi volala mé jméno, ptala ses, kam jdu a co říkám. Ukázala jsi mi všechnu tu Lásku. Mou Lásku k Tobě. Lásku stojící i za vztekem a nevrlostí. Ty jsi ji viděla a teď vidíš ještě jasněji. Nezasekla ses na mé podrážděné formě.
Dnes v noci udělám oheň, babi. Pro Tebe a pro mě. Je Slunovrat. Slunce se vrací!