Celý týden jsem pracovala na článku do časopisu. Hledala jsem přesná slova, dobrý rytmus, stylistickou malebnost a živost. Strávila jsem tím spoustu času. Chtěla jsem, aby každé jedno slovo sedělo. Několikrát jsem článek přepisovala. Pak jsem ho odevzdala a za pár dnů, včera, se ke mně vrátil s redakčními úpravami. Pro mě těžký kalibr. Můj perfektní tvar byl pozměněn. Ne moc, ale přece. Jak se mám vyrovnat s tím, že moje přesně zasazená slova byla dle jiného vkusu nahrazená jinými nebo vynechaná?
Zachvátila mě nutkavá snaha na jedné straně zohlednit úpravy redaktorky, na druhé straně vytvořit zase tvar, který by přesným a krásným způsobem odpovídal mně. V každé volné chvílí jsem přemýšlela a přetvářela ten text. K hravosti, lehkosti a radosti z tvoření měla moje práce daleko. Byla těžká a ve velkém sebetlaku. Vtipné je, že článek se věnoval nezdravému vztahu k práci. Ha, ha, ha.
Nakonec jsem něco v tomhle úmorném rozpoložení poslala jako finál. Dnes ráno jsem se vzbudila s přesvědčením, že jsem to zpackala. Že existovala lepší verze článku, kterou jsem ve svém nutkavém upřemýšleném a upracovaném stavu změnila a nahradila podobou méně vydařenou. Sakra! Sakra! Sakra!
Cítila jsem vztek na sebe a na celou situaci. Tolik energie a času, tolik nepohody, tlaku a zahlcenosti a nakonec ještě pocit nespokojenosti a zmaru!
Ozvala se však i má velice moudrá část, která v těžkých chvílích dokáže nastoupit a říct: „Můžu se na svou domnělou chybu dívat jako na cennou zkušenost? Co se tady můžu naučit? Jakou hru hraji sama se sebou a jak můžu hrát s jinými uspokojivějšími pravidly? Jak se sebou můžu v budoucnu zacházet jinak?“
Jedna z věcí, na kterou se teď dívám, je perfekcionismus. Postava ve mně, která potřebuje ten perfektní tvar a nepřestane, nepřestane, dokud vejce, neboli perfektní výtvor, nedostane. A možná ani pak ne. Vždycky se přece dá ještě něco vylepšit. Perfekcionista ve mně dává mé práci pachuť úmornosti. Tam, kde mohl být zážitek tvořivého proudu, je tíha. Tam, kde může být klidné rozhodnutí, že tento projekt uzavírám, perfekcionista je neklidný a nutí mě pořád se k tomu vracet. Tam, kde mohlo být sebeocenění za nasazenou energii, je jedovatý hlas invalidace.
A to jsem ještě nezmínila, že mladší sestrou perfekcionismu je rezistence, která následuje svého staršího bratra jako vzor. Kde on, tam ona. Když nás něco baví a je to pro nás důležité, a přimotá se nám k tomu perfekcionismus, odkládáme to a neděláme. Rezistujeme tomu, co milujeme a co je naším darem, posláním či podporou. Nevěnujeme se věcem, které jsou pro nás dobré. Pro nás i pro lidi kolem. Nereagujeme přitom na tu samotnou věc, ale na velkého perfektního bratra, který jí zakrývá. Big brother has you.
Co s tím můžeme dělat? Co můžu dělat?
Dívám se na svého kocoura Brumka, jak leží na sluníčku mezi pampeliškami. Slastně protahuje své přední tlapky a nezdá se, že by řešil, jestli to byl ten nejdokonalejší pohyb. Vypadá, že si to fakt užívá. Dobrá inspirace. Taky ta spousta včel v našich rozkvetlých jabloních. Dělají si svou práci, bzučí, sbírají, ale nezahlížím, že by byly ztrápené dokonalými očekáváními.
Rozhoduji se, že potřebuji udělat protipohyb. Už dlouho jsem nepsala na svůj blog. A vím, že jedním z důvodů, nebo ten hlavní?, je energie perfekcie kolem. Takže, odvážně zasedám k počítači a jdu napsat článek, který nebude perfektní. Napíši ho na jeden šup, bez spousty dalších úprav. Možná nebude přesný, možná v něm bude něco zásadního chybět, nebo naopak tam budou zbytečnosti. Možná v něm zopakuji něco, co jsem už řekla v mých předchozích článcích. Možná v něm budou gramatické chyby. Možná se v něm budou opakovat některá slova a některé odstavce či věty nebudou úplně ladně navazovat. Možná bude málo hravý a příliš obecný. Nebo dokonce nesrozumitelný.
Pro mě je však zásadní udělat ten nedokonalý pohyb. A díky tomu si vůbec umožnit psát. Psát často a s radostí. Dokonce jsem si vzpomněla na jezuitské krédo Agere kontra – dělej proti. Když Tě něco táhne do bažin, udělej opačný pohyb. Navzdory tomu táhnutí. Už i dávní moudří řeholníci to říkali. Chce to odvahu a chce to sílu. Já jsem jí dnes našla. A možná tím dokonce inspiruji i někoho z Vás. Tak vzhůru do nedokonalosti! A aspoň na chvílí, než mi to zase nedokonale ujede k dokonalosti: Bye, bye, sourozenci Perfektně-Rezistentní!