Ráda se dívám na svůj život jako na nepřetržitou sérii možností učení se. V každém okamžiku. Z chyb se díky tomu stávají cenné zkušenosti a z problémů výzvy. Tenhle pohled mi pomáhá vyjít ze stavu „co se mi to zase proboha děje?“ do mnohem radostnějšího rozpoložení „co mě tahle situace učí?“
A jedna z cest, kterou se pak vydávám zkoumat je fenomén „zrcadlení“. K zrcadlení potřebuji zrcadlo. Kde je? Často v člověku naproti mně.
Jsme třeba s člověkem, který nás dráždí a štve. Naší častou přirozenou tendencí je posoudit ho, odsoudit ho, odmítnout ho, pohrdat ním a ještě se u toho cítit spravedlivě a ukřivděně. V drtivé většině situací je však tento „příšerný člověk“ naším zrcadlem. A nese nám cennou zprávu o nás samotných. O věcech, které jsou v nás a na které se nechceme dívat, které nechceme přijmout.
Kdyby v nás nebyly, neměli bychom mustr, přes který tyto kvality rozeznáváme v druhém člověku. Když je vidíme, znamená to, že s nimi máme vnitřní zkušenost, že je v sobě máme. Ale protože je vytěsňujeme a odmítáme u sebe, reagujeme na ně velice citlivě a odmítavě i u ostatních.
Kdybychom si je přiznali, věděli o nich a učili se s nimi zacházet, mohli bychom pak přistoupit k druhému s mnohem větším pochopením, klidem a soucitem:„Já to znám, taky se s tím potýkám, vím, že je to těžké.“
Nechci říct, že všechno se vyřeší jenom tím, že si uvědomím, že se takhle někdy chovám i já, pochopím toho druhého a přijmu jakékoliv jeho chování. Ne, některé věci nejsou podporující a zdravé a je důležité to komunikovat a mít vůči nim hranice.
Je ale rozdíl, jestli komunikujeme z místa pochopení vycházejícího z poctivého sebepoznání nebo z místa nevědomí, nadřazenosti a odmítání. V druhém případě se lidi kolem stávají pro nás „debilové a hovada“, která nám ubližují. V případě prvním můžeme říct: „Chápu Tě, ale tohle mi nevyhovuje. Pojďme vymyslet, jak to změnit ke spokojenosti nás obou. A jestli tomu hledání nejsi otevřený, nastavím si ve vztahu s Tebou tyto hranice nebo s Tebou nebudu v kontaktu“.
Ať se s daným člověkem domluvíme nebo ne, v každém případě si můžeme položit otázky: „Kde se takhle chovám já? V jaké situaci? K sobě? K osobě naproti mně? K někomu dalšímu?“ a můžeme tak získat cenný materiál k sebepoznání a růstu. A být za to člověku a situaci vděčný.
Zrcadlení se týká i kvalit, které u druhých obdivujeme. Zase platí, kdybychom je v sobě neměli, nedokázali bychom je vidět. A ta fascinace, když je zahlížíme u druhých, znamená, že je zatím máme ve svém stínu, že je nevidíme.
Skrze toho druhého dostáváme velice cennou zprávu: „Tohle je pro mě důležitá kvalita. Tohle je něco, co v sobě mám a mohl bych rozvíjet.“ A můžeme se ptát: „Kde všude tuto nádhernou kvalitu můžu u sebe vidět už teď? Jakým způsobem bych ji mohl dostat do svého života víc? Jaký je nejbližší krok, který pro to můžu udělat?“
Takže ať už ti druzí mají něco, co odsuzujeme, nebo naopak něco, co bychom velmi chtěli, můžeme se místo nadřazenosti či podřazenosti, srovnávání a soupeření, souzení a odmítání, učit, co všechno je naší součástí. A jak můžeme s tím vším vědomě a zdravě zacházet.
A v neposlední řadě můžeme být životu vděční za všechny ty lekce, jakkoliv nekomfortní.